Vladimír Mišík se narodil 8. března 1947 v Praze. Matka Slovenka, otec americký voják s irskými předky. Vyučil se truhlářem.
---
1963
První kapelu založil v roce 1963 pod názvem Uragan, následujícího roku vyhrává konkurs do skupiny Komety, kde se poprvé setkává s kytaristou Radimem Hladíkem.
„Pro tehdejší dobu je příznačné, že mě nevzali proto, že bych byl zvlášť dobrý zpěvák, což jsem nebyl, a myslím, že nejsem dodnes, ale proto, že jsem truhlář – mysleli si, že jim udělám bedny.“
Za další rok další přestup: společně s Hladíkem se stávají členy kapely Fontana, krátce poté přejmenované na Matadors a koncertující často ve východním Německu.
„Hraní v Německu pro mě byla veliká škola. Nejen muzikantská. Já byl stále ještě spíš teenager a získával jsem první životní zkušenosti, jestli se to tak dá nazvat…“
1966
Rok 1966 je prvním velmi úspěšným rokem Mišíkovy hudební kariéry.
„Když jsme z Německa přijeli, bylo to pro Prahu docela překvapení. Byli jsme vyhraní, měli jsme na tu dobu výborné vybavení, dobrý zvuk, a i když jsme ještě nehráli vlastní věci, stali jsme se de facto konkurenty Olympiku. Ten zrovna přecházel na odlehčenější repertoár a my jsme byli za drsňáky.“
1967
V roce 1967 je zpěvákem tanečního Orchestru Karla Duby.
„Zpíval jsem u něj tři písničky – Summertime, Summer In The City od Lovin´ Spoonful a Slavíky z Madridu. Asi po roce mi Karel Duba naznačil, že se mnou dál nepočítá a zdůvodnil to tím, že cítí, že mám napřaženo jiným směrem.“
Na konci roku Mišík zakládá kapelu New Force, která de facto neopustí zkušebnu.
„Měl to být takový moderní soulový soubor. Hlavně jsme zkoušeli, a abychom se uživili, vzali jsme ´kšeft´ jako doprovodná kapela Milana Drobného. Odehráli jsme ale snad jediný koncert a pak se New Force rozutekli. To bylo v srpnu 1968.“
1968
V září 1968 odjíždí Mišík do Finska jako sólový kytarista kapely George And Beatovens zpěváka Petra Nováka.
„Já jsem toho samozřejmě na kytaru nikdy moc neuměl, ale protože jsem stejně neměl co dělat, vzal jsem si od něj pár singlů, tak nějak jsem se ty kytarové party naučil a na sklonku léta jsme vyrazili na měsíc do Finska. A byl to úžasný zájezd.“
Po návratu společně s Hladíkem zakládá skupinu Blue Effect, s níž v roce 1969 vydává singl se svým prvním velkým hitem Slunečný hrob a posléze debutové album Meditace.
„Měli jsme rádi stejnou muziku. Jednak bluesové věci, jednak třeba Traffic, jejichž nové elpíčko na podzim 1968 vyšlo. Začali jsme dělat melodické věci, které na koncertech zněly docela tvrdě.“
O rok později Mišík po divoké roztržce Blue Effect opouští a na podzim se stává frontmanem skupiny Flamengo.
„Z dnešního pohledu plně respektuju, že si Radim chtěl kapelu uzpůsobit k obrazu svému, což pak dělal absolutně a bylo to v pořádku. Ale tehdy jsme byli nezralí, přes časopis Pop Music Expres jsme na sebe s Radimem vzájemně kydali různé voloviny a neměli tušení, že je to vlastně pro nás pro oba dobře… Asi tři neděle mi bylo všelijak, přemýšlel jsem, co dál, a pak se ozval telefon. Byl to Ernouš (Šedivý, bubeník):´Hele, ty prej už s těma Blue Effectama nezpíváš? Tak pojď k nám! Flamengo dobrý, ne, vole?´“
1971
V letech 1971-1972 skupina připravuje a nahrává album Kuře v hodinkách na texty básníka Josefa Kainara, podle mnohých kritiků i fanoušků nejlepší album českého rocku vůbec.
„Já jsem znal jeho rané věci a ten nápad mě nadchl, ale říkal jsem si, ty bláho, takový básník přece nebude psát na bigbít… Díky Kainarovi dostalo Kuře v hodinkách polohu, která vypovídala jak o době, tak o tom, co Kainar cítil – byla to jeho poslední práce a možná už byl napnutý někam dál…“
1972
Na podzim roku 1972 se Flamengo rozchází, Mišík nastupuje ke kapele Formace a posléze do Energitu Luboše Andršta.
„Zrovna ale začala do módy přicházet jazzrocková fusion, všichni kytaristi obdivovali McLaughlina a i Luboš měl napřáhnuto především na instrumentální muziku. Hrál sáhodlouhá, i když samozřejmě excelentní sóla a já si moc nezazpíval. Většinu koncertu jsem vlastně proseděl v šatně a pil pivo, což mě moc nebavilo.“
V době pokročilé normalizace, která rockové hudbě nepřeje, se Mišík stále častěji objevuje po boku folkových písničkářů, zejména Vladimíra Merty. Tyto příležitostné jam sessiony dostávají název Čundrground, zkráceně ČDG.
„Folková scéna mě bavila, písničkáře jsem považoval za dost odvážné a zároveň citlivé chlapíky, což byly prvky, které mi v bigbítu tak trochu chyběly – rozměr poezie a jisté angažovanosti.“
1975
V roce 1975 Mišík zakládá „hlavní kapelu svého života“ ETC… a na konci téhož roku nahrává své první sólové album, na kterém mj. zhudebňuje další básně Josefa Kainara Stříhali dohola malého chlapečka a Obelisk. Album vyšlo i v anglické verzi.
„ETC… už sice fungovali, ale já jsem chtěl udělat desku z materiálu, který ETC… nehráli. Mojí vizí byla deska spíš v takovém až dylanovském duchu, jednodušší písničky, akustické nástroje, spousta hostů.“
1980
Druhé Mišíkovo album ETC…2 vychází v létě roku 1980. Kromě Soch Josefa Kainara na něm najdeme i tři zhudebněné básně českého beatnického básníka Václava Hraběte Ty II., Jam Session a Variace na renesanční téma, jež se stává patrně největším Mišíkovým hitem vůbec. Společně s recitátorem Miroslavem Kováříkem účinkuje Vladimír Mišík a ETC… v komponovaném pořadu Hrabětových básní, jehož záznam vyšel v roce 1989 pod názvem Pár tónů, které přebývají.
„Hrabě mě nadchnul hlavně proto, že oproti Kainarovi, který byl v některých sférách přímo dokonalý, mi úplně dokonalý nepřipadal. To mě na něm přitahovalo. Navíc jsem měl a dodnes mám rád celou tu beatnickou scénu – Gregoryho Corsa, Lawrence Ferlinghettiho, Jacka Kerouaka a iks dalších. Hrabě se mi s nimi zdál příbuzný takovým tím ´výstřikem emocí´, tím, jak se jeho básně hemží ulicemi, hospodami, ženskými, alkoholem, jazzem… Myslím, že je to dodneška docela síla.“
1982
4. prosince 1982 odehrají ETC… v pražské Lucerně velký koncert, který je záminkou k zákazu Mišíkovy umělecké činnosti. Část kapely přechází do znovuoživených Framus 5 Michala Prokopa.
„Zhruba tři neděle po koncertě nám bylo oznámeno, že s ETC… je konec. Prý jsme nedodrželi podmínky a schválený program… Verdikt zněl: ´Zákaz až do úplného zapomnění.´ To zní i dneska docela tvrdě, co?… Kluci z ETC… vzali různé kšefty v jiných kapelách a já jsem holt nesměl nic. Dostal jsem nějaké peníze za desky. Bylo to asi třicet šest tisíc, což tehdy stačilo i na dva roky živobytí, pokud se člověk uskrovnil. Většinu času jsem trávil po hospodách, protože jsem před sebou neviděl vůbec žádnou perspektivu a vlastně jsem byl takový ´punkáč´ - moje filozofie byla ´no future´.“
1985
Mišíkův zákaz zvolna přechází do ztracena až v roce 1985, kdy zpěvák nejprve koncertuje sólově nebo s akustickým triem, teprve v závěru roku je obnovena kapela ETC… a triumfálně se vrací na scénu prosincovým koncertem na II. rockovém maratónu.
„Povolili mi hrát v ´malé partě´ – tedy žádný bigbít – dvanáct ze třiceti textů, které jsem předložil… Průběžně jsem hodně tlačil na to, abych mohl dělat normální bigbít, protože jsem se nikdy za folkaře nepovažoval a hraní s velkou kapelou, která hřmí okolo, mě baví a vzrušuje.“
1986
V letech 1986 a 1987 vycházejí v rychlém sledu alba ETC…3 a ETC…4, mezi autory textů kromě Kainara a Hraběte výraznou měrou přibývají básníci Jiří Dědeček a Pavel Šrut.
„V našich studiích byl vždycky souboj natočit technicky slušnou desku. Zvuk byl vždycky staromódní, bylo málo času, ale hlavní problém byl se supraphonskými zvukaři. Ti tehdy točili jeden týden dechovku, druhý Vlacha, třetí ETC…, a podle toho to vypadalo.“
1989
17. listopadu 1989 dotáčí Mišík s ETC… album 20 deka duše (vyjde následujícího roku). Na velké letenské demonstraci 26. listopadu zpívá z tribuny Vladimír Mišík Variaci na renesanční téma, stává se jedním z muzikantských protagonistů sametové revoluce.
„Přiznám se, že v takovém dojetí jsem nikdy jindy nehrál a měl jsem opravdu honičku to přes ten ´knedlík v krku´ alespoň trochu uzpívat… Když se nás potom v létě manažer Rolling Stones zeptal, jestli nebudeme trochu nervózní a jestli už jsme někdy měli stotisícové publikum, s úsměvem jsme odpověděli, že už jsme hráli před bezmála miliónem. Jenom zalapal po dechu…“
V červnu následujícího roku se Mišík stává poslancem České národní rady.
„Nakonec mě umístili někam do půlky (kandidátky Občanského fóra), jenže vlivem nějakých lustračních záležitostí jsem poskočil o další dvě místa nahoru a nakonec mi po volbách přišlo něco jako ´povolávací rozkaz´: OF dostalo víc než padesát procent – bum prásk třísk – a tak jsem se stal poslancem ČNR…“
1990
18. srpna 1990 hraje Vladimír Mišík a ETC… jako předkapela památného strahovského koncertu britských Rolling Stones.
„Když jsem se zajímal, kdo a kdy rozhodne, která kapela bude na Strahově hrát, bylo mi řečeno, že konečné slovo má ´boss´ - a tím je samozřejmě Mick Jagger. Podle pořadatelů pak zakrátko přišel přímo od Jaggera telegram přibližně následujícího znění: ´Vladimir Misik ETC…: send more informations.´ Takže jsme poslali víc informací a Jagger se mj. dozvěděl, že jsem čerstvým poslancem ČNR. Toho se samozřejmě chytly americké noviny, protože aby Stounům dělal předkapelu poslanec, to rozhodně nebylo příliš obvyklé…“
1992
Až do jara 1992, než mu vyprší poslanecký mandát, Mišík koncertuje spíše sporadicky, členové ETC… se živí nejrůznějšími vedlejšími projekty.
„Nejkrásnější bylo, když jsem třeba mohl jenom seběhnout z parlamentu dolů do Malostranské besedy – to jsem se cítil, jako by mě polil živou vodou. Každé hraní během těch dvou let pro mě znamenalo úžasné odreagování se a právě tehdy jsem si uvědomil, že bych natrvalo nemohl dělat nic jiného.“
1993
Od roku 1993 se ETC… nacházejí na – „dylanovsky“ řečeno – nekonečném turné, v setrvalé formě vydávají jednu desku za druhou: Jen se směj (1993), Live… Unplugged (1994), Město z peřin (1996), Nůž na hrdle (1999), Umlkly stroje (2004). Na posledně jmenovaném rozšiřuje Mišík „básnický záběr“ o Vladimíra Holana a Ivana Wernische.
„Ivana Wernische mi v Luhačovicích doporučil Břéťa Rychlík, když jsme tam před několika lety trávili asi čtrnáct dní. No a Vladimír Holan. Samozřejmě ho mám ve své půlkilometrové knihovně, ale přiznám se, že si ho čtu čím dál míň… Dělám to jako s Biblí, prostě někam vložím ruku a rozevřu. No a jednou jsem tohle udělal s Holanem, kouknu a čtu Nad usínající milovanou. A jak jsem byl v tom nočním rozpoložení, hrozně mi to sedlo a hned jsem na to udělal těch pár akordů.“
2005
Roku 2005 absolvuje Mišík a ETC… společné turné s obnoveným Hladíkovým Blue Effectem. Společně s Hladíkem a houslistou Janem Hrubým dlouho hrával Vladimír Mišík akustické klubové koncerty doma i v zahraničí. Jeden z nich je zachycen na archivním albu S nebem to mám dobrý, jež vyšlo roku 2017.
2007
8. března 2007, v den svých šedesátin, zahajuje Vladimír Mišík své velké narozeninové turné, jehož stálými hosty jsou mimo jiné i Radim Hladík a písničkáři Vladimír Merta a Vlasta Třešňák.
Po necelém měsíci Mišík turné ze zdravotních důvodů přerušuje a je hospitalizován. Na scénu se vrací v květnu, 6. června je v pražském divadle Archa velký koncert ke zpěvákovým narozeninám, který je zaznamenán pro potřeby jeho prvního DVD. Vystupuje zde spousta hostů, protagonista je sice upoután na invalidní vozík, ale vystoupení sleduje a ve druhé části odehraje výborný koncert.
„Byl jsem šťastnej jak blecha na vozejčku…“
2008
Léta 2008–2010 jsou ve znamení usilovného koncertování, občas přerušovaného narůstajícími zdravotními problémy Vladimíra Mišíka. V reedicích se objevují stará zpěvákova alba, zároveň ale nechybí ani kontakt se žhavou digitální současností: Mišík vstupuje na sociální sítě. V květnu roku 2010 je kapela ETC… uvedena do Beatové síně slávy a téhož měsíce vychází album Ztracený podzim. Jak se ukáže o pár let později, je to poslední Mišíkovo album s touto kapelou.
„Chtěl jsem do nahrávání vnést trochu víc entuziasmu, nějak zachytit, že ETC… jsou skvělá kapela i pohromadě a naživo, nejen jako soubor jednotlivých excelentních hudebníků. No a tak jsem přinesl nové písničky, začali jsme je zkoušet – a najednou to tam bylo!“
V prosinci je Vladimír Mišík opět hospitalizován, k plnému koncertnímu provozu se vrací až na jaře následujícího roku.
2012
Kromě standardního koncertování s ETC… je zásadním bodem roku 2012 jednorázové obnovení kapely Flamengo se třemi členy, kteří se zásadně podíleli na nahrávání legendárního Kuřete v hodinkách, jež slaví čtyřicet let od vydání: Vladimírem Mišíkem, kytaristou Pavlem Fořtem a Vladimírem Gumou Kulhánkem. Doplnili je mladší spoluhráči, zčásti členové ETC… Jiří Zelenka na bicí a kytarista Pavel Skála. Turné trvá od září do prosince a k mání je i nová reedice oslavovaného alba.
„Skvěle mezi nás zapadli i mladí kluci, Pája Bohatý, který odehrál klávesy a geniálně zpíval sólo ve Stále dál, i saxofonista Kuba Doležal. A protože to zafungovalo zcela mimořádně, rozhodli jsme se, že nebudeme jenom koncertovat, ale že to i zaznamenáme. Takže bylo natočeno živé DVD, které podle mě dopadlo až nad očekávání dobře. I když tedy většina z nás vypadá příšerně…“
2013
V kuloárech se na podzim 2013 šeptalo, že v rámci udělování státních vyznamenání prezidentem Milošem Zemanem by měl být jedním z dekorovaných i Vladimír Mišík. Den před státním svátkem 28. října se na zpěvákových webových stránkách objevil tento příspěvek:
„Aby nedošlo k mediálnímu zkreslení, informuji novináře, že jsem dnes 27. října ve 12 hod. poslal panu J. Forejtovi, řediteli protokolu presidentské kanceláře, e-mail tohoto znění: Vážený pane presidente, velmi se omlouvám, ale z důvodu rostoucí nevole z některých Vašich rozhodnutí jsem dospěl k závěru Vámi nabízené státní vyznamenání nepřijmout. Vladimír Mišík.“
„Bylo to pro mě dilema mezi rozumem a citem. Nakonec rozhodla emoce. Došlo mi, že tam budou lidi, se kterými se vůbec nechci setkat. A napadlo mě, že možná mám být jen úlitba nějakému okruhu lidí. Aby proti nim nikdo nemohl vystupovat, když už vyznamenání ‚dali i Mišíkovi‘. Že jsem jen taková figurka na jejich šachovnici.“
2014
První polovina roku 2014 je ve znamení příprav na turné ke čtyřicátinám ETC…, v červnu je Vladimír Mišík hospitalizován s plicní embolií, k níž se přidal zápal plic. Turné je kvůli dlouhé rekonvalescenci posunuto na podzim a na první půli následujícího roku.
„Pamatuju si, že jsem měl takový zvláštní pocit… On to snad ani nebyl strach, prostě zvláštní pocit v té teplotě a polospánku – že to možná nedopadne dobře. Ale naštěstí to dobře dopadlo a přežil jsem. Akorát jsem se pak čtyři měsíce nemohl dostat do kondice, takže jsem musel zrušit opravdu úplně všecko. Ale nakonec jsem se z toho jakž takž vyhrabal.“
2015
Na podzim roku 2015 začínají přípravy na natáčení polohraného celovečerního životopisného dokumentu režisérky Jitky Němcové Nechte zpívat Mišíka. Premiéra v kině Oko na pražské Letné se uskuteční 8. března 2017, v den zpěvákových sedmdesátých narozenin.
„Jitčinými trochu ‚cáklými‘ nápady jsem se postupně nadchnul a v průběhu příprav a natáčení se mi to líbilo čím dál víc. To taky byla jediná možnost, jak se k tomu filmu postavit. Na nějaký seriózní dokument o chlastajícím umělci tvořícím v depresích bych nikdy nepřistoupil.“
Zcela zásadním „vedlejším produktem“ natáčení filmu bylo doslova investigativní zjištění neznámých faktů o Mišíkově otci a sourozencích, o nichž neměl tušení. V pokročilém věku se tak zpěvák dozvěděl, že má, resp. měl, v USA dalších devět sourozenců a jeho otec zemřel až roku 2007.
„Já žil v domnění, přesněji řečeno byl jsem přesvědčen, že můj otec, americký voják, padl v korejské válce někdy v roce 1953. Maminka mi to takhle řekla a o ostatních souvislostech vždycky mlžila. Nechtěla o tom mluvit, protože to vlastně bylo v té době, v padesátých letech, o život.“
S žijícími sourozenci se Vladimír Mišík opakovaně osobně sešel, ať už při své návštěvě v USA, tak při jejich cestách do ČR.
2018
Když 14. března 2018 Vladimír Mišík se synem Adamem zpívá Variaci na renesanční téma na ceremoniálu Českého lva za doprovodu kapely Blue Shadows Petra Ostrouchova, ještě nikdo, ani protagonisté, netuší, že se jedná o prolog zcela nové kapitoly zpěvákova uměleckého života.
„Když jsem přemýšlel, co tedy budu dělat s tou novou deskou, když kluci z ETC… žádné písničky nemají, a blesklo mi hlavou, že bych se jí už taky nemusel dožít, prostě jsem zvedl telefon a Petrovi zavolal, jestli by mi tu desku nechtěl produkovat. A představ si, že mi na to odpověděl, že mi zrovna chtěl volat, jestli bych nestál o to, aby mi produkoval novou desku.“
2019
Nové album vzniká na podzim téhož roku, Vladimír Mišík stále koncertuje jak s ETC…, tak různými podobami Čundrgroundu, stále častěji však musí vystoupení ze zdravotních důvodů rušit. První „ostrouchovovské“ album dostává název Jednou tě potkám, je pokřtěno v listopadu 2019 na velkém koncertě v Divadle Archa. Ve všemožných výročních anketách je deska vyhlašována Albem roku, vrcholem je šest nominací na Ceny Anděl, které Vladimír Mišík v červnu 2020 bez výjimky proměňuje ve zlato. Koncertní provoz tohoto roku výrazně omezuje pandemie Covid-19.
2021
V dubnu roku 2021, v době další vlny pandemie a zákazu všech veřejných aktivit Vladimír Mišík prostřednictvím internetu oznamuje konec svého koncertování:
„Vážení přátelé, již delší dobu posmutněle přemýšlím o chvíli, kdy se budu muset pod tlakem svých zdravotních problémů rozhodnout, jak dál. Taková chvíle nastala paradoxně v těchto dnech, kdy se stejně koncertovat nesmí. Omlouvám se, i přes zvyšující se dávky léků jsem dlouhodobě zkoušel pokračovat v koncertování, ale už opravdu nemohu. Neradostně přiznávám, že jsem donucen ukončit koncertní činnost. Poslední průšvih je bolestivé onemocnění levé ruky artrózou, a tak s povzdechem ukládám svého akustického Gibsona do futrálu…“
Konec koncertování ale naštěstí neznamená konec studiové práce. Hned v roce 2021 vychází nové album Noční obraz, opět v produkci Petra Ostrouchova. Ten pro tento účel kromě základního kádru kapely Blue Shadows shromáždil velmi dlouhou řadu hostů včetně světových hvězd kalibru gospelového pěveckého sboru Blind Boys of Alabama nebo nejuznávanějšího amerického hráče na dobro Jerryho Douglase. Album opět zaznamenává u kritiky i fanoušků nadšení.
2022–2024
Kromě promotion posledního alba a dalších občasných mediálních výstupů o sobě v letech 2022 a 2023 Vladimír Mišík nedává příliš vědět a snaží se především bojovat se svými zdravotními problémy. Téměř nikdo neví, že také „potají“ píše nové písňové texty a dokonce se přes bolestivou artrózu pokouší za pomoci kytary skládat. V tichosti a téměř pod pokličkou vzniká v průběhu roku 2024 další album s Petrem Ostrouchovem, natočené tentokrát z větší části naživo ve studiu. Dostává název Vteřiny, měsíce a roky. Vychází 11. října 2024.
---
(Pozn.: Veškeré citáty jsou vybrány z knihy Vladimír Mišík: Byl jsem dobrej / Rozhovory s Ondřejem Bezrem, 4. rozšířené vydání, Galén 2021)